Popis

K vynikajícím příkladům individuálního bydlení v české architektuře sedmdesátých let náleží dům mezinárodně respektovaného sklářského výtvarníka Františka Víznera. Pro výstavbu domu s ateliérem koupil v roce 1974 na úpatí Zelené hory chátrající usedlost, nacházející se v ochranném pásmu Santiniho poutního kostela sv. Jana Nepomuckého. Koncepci projektantů a požadavky stavebníka určovaly proto závazné podmínky památkářů. Objemové řešení domu vychází z asymetrického seskupení „ker“ pultových břidlicových střech, které umožňují jen minimální perforaci hmoty objektu z pohledově exponovaných stran od severu a severozápadu a naopak dovolují prosvětlení obytné části interiérů převážně z jižní strany. Z provozního hlediska je objekt rozdělen na dvě samostatně přístupné jednotky: hospodářskou část, obsahující garáž a sklářskou dílnu a obytnou část, propojenou kolmým křídlem zahrnujícím kuchyni a vstupní zázemí. Dvouúrovňový prostor obytného traktu s galeriovým uspořádáním vymezuje funkčně diferencovaný ateliér, sloužící zároveň ke společenským účelům, a dvojice ložnic. Práce manželů Drápalových se vyznačuje citlivým výtvarným přístupem a pochopením genia loci. Měřítko stavby, tvaroslovné prvky i užité materiály reflektují v duchu moderního regionalismu vernakulární stavební vzory. Podle sdělení architekta navozují tvary střech „formovou analogii s objekty lidové architektury dosud v místě zachované a jejich stupňovitý přechod v pyramidální ukončení není bez tvarových souvislostí s historickou sklářskou pecí“.